Dívám se do zrcadla, do mohutného propadliště nad kterým se houpu na provaze a snažím se chytnout okraje. Nemohu podat ruku svým přátelům , nedosáhnu na jejich podstatu bytí. A proto se stále tvářím jako podstata skutečností , která se neodvratitelně řítí do hlubin. Neposlouchám hlasy lidí , co jsou kolem mne , nechápu proč mě vír strhává přímo do prostřed temné strnulosti a nehybnosti života. Nedokážu přemoct svůj strach a podívat se kolem sebe. Uprostřed kruhu vše ztrácí svou vážnost , není potřeba přemýšlet o důležitosti okolí , ale je nutnost nechat svůj rozum a potřeby doplout do hlubiny. Pokud se rozhoupu a dotknu se okolností , vrátí mne vír zpátky do flustrující reality. Ale když mě můj strach a nezájem přemůže, zůstanu pohřbena v propasti němé skutečnosti , co popírá veškerý zájem o svět.