Dlouhou dobu jsem si pořád do kola dávala jednu jedinou otázku : Proč!. Proč právě on musel odejít? Ten kterému bylo srdce tak silně, že bylo slyšet na stovky kilometrů daleko. Klečím teď bezmocně u jeho těla a mám jeho hlavu ve svém klíně… Pomalu z něj vyprchává život a já nevím, jak mu mám pomoct, aby jeho poslední chvíle byli aspoň krásné. Odešel!!! Právě se mi zhroutil celý svět!!! Jeho duše i srdce neodchází moc v klidu, protože umírá v nemocnici. Na nemoc se kterou bojoval taková léta. Bože! „vždyť je mu teprve 22let!!! Tak proč to děláš!?!“ Přes slzy nevidím, pomalu se loučím z jeho duší, která opouští jeho tělo… než se to stalo, pověděl mi : „ je mi to hrozně líto, nevím co ti na to říct jen že tvá přítomnost v tuhle chvíli je pro mě výjimečnější než naše první turné!“ Pousmála jsem se a pohlídla mu do očí. „ to jsem ráda“ můj jediný a milovaný teď na věky bude spát. Né-é-é … to zatraceně dlouhé a bolestivé ne, neumím si bez něj představit život!!! Bylo pro mne vším…
Mike mě odtáhl z pokoje, kde Rob ležel. Bránila jsem se a nechtěla ho opustit. „Mike, neumím a nedokážu bez něj žít“ Objal mne a políbil na čelo, také brečel, i když se snažil skrýt je, já jsem je stejně viděla. „Miku, přede mnou slzy neskrývej. Prosím“ … „víš, teď je Robovi nejlépe, moc se trápil“. Vzepla jsem se Mikeovi z náruče a řekla, divila se, jak to může říct. Hodně mě to zabolelo… ale teď už jedeme ke mně domů, lehla jsem si na zadní sedadlo a Mike mě odvezl neměla jsem sílu ani dojít do auta… mezi tím, se doktoři ujmou Robova těla, a vezou ho pryč. Tam, kde už ho nikdy neuvidím. Jednou ano, pravda uvidím ho až zemřu… od té doby mi hlavou lítaly samé chmurné myšlenky a naděje, jak být s ním aspoň na chvíli…
Už jsme skoro doma, vylezu z auta, a jdu otevřít dveře…Nikdo mě tu nevítá, zase spustím slzy jako hrachy. Jen pes kterého jsem dostala ke svým 18tým narozeninám od kluků z kapely… přiběhl skočil na mě jeho přední tlapky jsem měla na ramenou. Ach Argo, kdybys věděl…. A Argo mi olízl několikrát obličej, a pak jen ústa, připadalo mi to, jako by věděl. Mike koukal na mě a na Arga. Pořádně jsem Argouška pomazlila a pak mi Argo slízával slzy, které mi stékali po tvářích jako vodopády…. „Pes nejlepší přítel člověka, řekl Mike a podíval se na něj, to už o něčem svědčí… no nic Lauro, já půjdu asi domů, nechceš něco?“ Miku, zůstaň prosím aspoň na jednu noc, nechci být sama. Samozřejmě budu s tebou rád.
Šla jsem nahoru a Mike si lehl vedle mě. Bráško, můžu se k tobě přitulit? „No že se ptáš“ jasně……. Děkuju… objala jsem Mika tak jak jsem objímala Roba… bylo mi tak úzko a sevřele…
Ráno se probudím.“ Ježíš 8:25 to je hroznej čas“ zalehnu do postele, ale už jsem nemohla usnout. Kde je Mike? Á vzkaz na poličce : Jsem ve sklepě.. Sešla jsem za ním. Ahoj Mike. Jak se spalo Lauro? Ale příšerně… Vím je to pro tebe hodně těžké ale musíme se s tím vypořádat. Mike! Zhrozila jsem se, co to kreslíš na tu zeď??? Lauru, to jsi ty na koni a Rob jak sedí na něm za tebou… To je úúúúúúžasný bože to jsi měl spíš nakreslit někam, kde někdo chodí… Ok. Namaluju to do obýváku nad krb bereš? Dobře budu ráda, jdu si udělat kafe a nasnídat se chceš taky něco? Ne, dík já už snídal. =)
Po snídani jsme se šly projít s Argem do parku… Mike mě vedl, byla jsem jako tělo bez duše, a kord když jsem uviděla na té jedné lavičce vyryté srdíčko a v něm Laura a Rob…… pod ním : na věky věků… složila jsem se Mike se o mě postaral. Probudila jsem se až doma … v tu chvíli jsem věděla že bude těžké nechat Mika samotného…
Další den:
Mike? Postaráš se prosím o psa? Já se jdu rozvalit do vany… No jasně … „Argo jdeme veninky pojď… tak slyším jen zavření dveří a jak Mike zamyká dveře… jdu nahoru do koupelny. Pustím vodu do vany. Sednu si na její kraj a ponořím ruku do vody, jestli je už akorát… Na rozloučenou jsem Mikeovi nechala dopis u zrcadla nad umyvadlem…
Vezmu Robovu žiletku, a přejedu si přes zápěstí, cítím, jako moje teplá krev stéká po mých nohách a tak vlezu do vany… štípe to au, voda a moje otevřená rána no nic moc. Ale vydržím to už jen chvíli a budu s tebou Robe… těším se… už o sobě ani nevím a voda už není průhledná ale je rudá… jako by mi místo vody z vodovodu tekla voda z purpurové řeky…
Už ani nevnímám Roba. Rychle mě vyndává z vany…co to dělá pomyslím si, když vlastně stojím vedle něj… ach tak, já jsem mrtvá. Mezi dveřmi stojí Rob a kouká se na mě. „Lauro“ ozvalo se. Prudce se otočím a s brekem štěstí obejmu Roba tak silně jako nikdy jindy…
Lauro ne-é-é-é co jsi mi to provedla, vždyť já tě tak měl rád… Mika mi bylo líto, ale já jsem potřebovala po svém boku mít někoho jako byl Rob…
„Na věky věků“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář