Vracíme se utahaný z náročnýho, ale fakt suprovýho turné, zpátky do Los Angeles. Strašně moc se těším domů, stejně jako kluci. Joe s Phoenixem pařej vzadu v busu počítačovou hru. Až sem slyším, jak se dohadujou a provokujou navzájem. Mike nahrává nějakou novou melodii, co ho před chvílí napadla, Brad mu u toho asistuje se svou kytarou a náš benjamínek (myslím tím Roba), ten spí jak nemluvně. Ležím na pohovce v přední části tourbusu s knížkou mý oblíbený spisovatelky Anne Rice, ale místo čtení myslím na Samanthu a na Dravena. Pořád jí vidím, jak byla smutná, když jsem před třema měsíci odjížděl. Vždycky říká, že už si zvykla, ale já na ní vidím, že to je právě naopak. Teď jí to všechno vynahradím a Dravenovi taky. Ani si nedokáže představit, jak jsem celý turné prožíval ve strachu, že mě třeba zrovna v týhle chvíli s někým podvádí. Nevím, nikdy předtím se mi to nestávalo. Obavy se objevily vždycky, ale nikdy ne takovejhle strach. Věřím jí, ale je rozdíl, když odjedu na tři týdny nebo na tři měsíce…tři měsíce jsou přece jen dlouhá doba. Člověk si někdy přijde tak sám a tak hrozně to potřebuje. Vím to z vlastní zkušenosti. Nikdy jsem jí nepodvedl, ale je fakt děsný vydržet tolik měsíců bez sexu s člověkem, kterýho tolik miluju. Z přemýšlení mě vytrhne zazvonění mobilu. Zprudka se posadím, abych se zase vrátil do stejný polohy jako předtím. "Mikeu, to je pro tebe!!" zavolám do útrob busu. Za chvíli se přiřítí a při pohledu na displej mobilu se usměje. Je mi hned jasný, kdo volá. "Ahoj lásko." Říká nadšeně. "Kde jsme?…no právě přijíždíme do Los Angeles. …doma budu tak za hodinu. Já taky…ty mě hrozně moc…taky tě miluju. Ahoj." "Anna.." vysvětluje mi. "Jo, to mi došlo." Usměju se. "Mikeu!…pojď sem.!" Ozve se zezadu Brad. "Jo, už jdu." Zavolá na něj a než odejde, otočí se na mě: "Hele upíre, už toho nech, čteš tu knížku nejmíň po pátý." "Hele Glue, nech Chaze na pokoji, jo?" ušklíbnu se na něj. "Á jé, už zase začínáš mluvit ve 3. osobě, tak to vzdávám." Směje se. "Začnu ti říkat Lestat." Dodá a zmizí. Zavřu knížku a hodím jí do cestovní tašky. Stejně ten obsah nevnímám….myšlenky mám jen u své rodiny.
Otevírám dveře našeho domu a nemůžu se nabažit pohledu na známá místa. Zavazadla nechám u vchodu a jdu do haly. Nasaju tu známou vůni. Jo, jsem doma. A jsem fakt šťastnej. "Tati…." Uslyším náhle. Otočím se a uvidím svýho syna. "Mami!" volá. "Táta přijel." Směje se a běží ke mně. Kleknu si a natáhnu ruce. Vběhne mi přímo do náruče. "Ahoj…" tisknu ho k sobě a dávám mu pusu na tvář. Stále se směje se a pevně se mě drží okolo krku. Postavím se a spatřím Samanthu. "Ahoj miláčku.." řeknu. "Ahoj…" řekne a i s malým mě obejme. "Tolik jsi mi chyběla." Zašeptám a políbím jí. "Ty mě taky…" odpoví a zaboří hlavu do mý bundy. Poznám na ní, že pláče. Dám Dravena na zem a přitisknu ji k sobě. "Neplakej.." utěšuju ji a hladím po vlasech. Zvedne ke mně hlavu, skloním se k ní a slíbám jí neposlušné slzy, co se jí kutálejí po tvářích. Semkne víčka a po chvíli je znovu otevře: "Tři měsíce…tři…chápeš?" Přikývnu: "Chápu." Ještě trochu smutně se usměje: "Pojď se najíst, určitě máš hlad." "A ty naše dvě psiska jsou kde?" zeptám se. "Na zahradě." Znovu vezmu Dravena do náruče a namíříme si to společně do kuchyně, odkud se line úžasná vůně palačinek.
Stojím na terase a pozoruju pláž, moře, každodenní ruch v ulicích. Mám to tady rád, i když jsem si zezačátku musel zvyknout. Ucítím na sobě Samanthiny ruce. "Draven už spí?" zeptá se. Přikývnu: "Byl jsem tam s ním dokud neusnul." "Pořád se mě na tebe ptal…plakával mi, že chce tátu." Zavřu oči a polknu: "Sam prosím…." "Musela jsem mu pouštět videa z koncertů, aby se trochu uklidnil." Otočím se k ní: "Ani nevíš, jak mě mrzí, že s ním tak často nejsem. Jak mě štve, že už mu to nikdy nebudu moct vynahradit." Zajede prsty do mých vlasů a upřeně se mi při tom zadívá do očí. "Miluju tě." Řekne. "Já tebe taky…hrozně moc." I když má boty na vyšším podpatku, stejně se k ní musím trochu sklonit, aby mě mohla políbit. Tohle však už není polibek na přivítanou, jaký jsme si dali před Dravenem, tohle je polibek, který slibuje, že tuhle noc se ani jeden z nás nevyspí a ani nebude chtít spát.
Za tu noc si sice nevyhradíme celý tři měsíce, ale týden určitě ano. Probudím se někdy okolo osmý. Potichu se oblíknu, abych nevzbudil Samanthu a jdu dolů do kuchyně připravit snídani. Ještě kouknu do pokoje na toho našeho andílka a to doslova, protože ačkoliv já mám černý vlasy a Sam hnědý, Draven je blonďatej. Jo, kluci vždycky rádi rejpou, jak je to možný. Malej už je vzhůru a sedí v postýlce. "Ještě spinkej, je brzo." Usměju se na něj a jdu k němu. Zavrtí hlavičkou: "Tati, já mám hlad." Vezmu ho tedy do náruče a vezmu s sebou dolů. Zatímco si hraje s našimi psisky, udělám snídani. Samantha vstane chvíli po nás. "Jé miláčku, ty jsi udělal snídani?" Usmívá se a protáhne se. "Zlatíčko, pojď se taky najíst." Zavolá na Dravena. Ten den nemá chybu. Celé dopoledne se oba věnujeme Dravenovi. Potom udělám oběd a odpoledne si společně vyrazíme na pláž na piknik. Blbnu s Dravenem ve vodě a vidím na něm, že se za ty tři měsíce zase trochu změnil a že mi je čím dál víc podobnej. Nejenom vzhledově, ale i povahově. "Máme opravdu energickýho syna." Vydechnu a sesunu se vedle Sam na deku. "A ty se divíš, když je celej po tobě?" zasměje se. "Jo, co sis udělal, to taky máš." Otočím se na ní: "Jsem rád, že jsem si to takhle udělal." "To já taky." Usměje se na mě. Nakloním se k ní. "Ne Chazzy." Odstrkuje mě se smíchem. "Co je?" ptám se, i když mi to je jasný. "Ale ty víš, seš celej slanej." "Ale mě to nevadí." Usměju se. "Ale mě jo, víš, že to nemám ráda." Pokrčím rameny, trochu si na ní lehnu a přidusím jí slaným polibkem. Když se jí podaří dostat z mého sevření, zašklebí se na mě a zvedne se. V duchu se musím zasmát, dělá uraženou. Vstanu taky a uchopím jí za ruku. Podívá se na mě a usměje se. Zavoláme na Dravena a pak se skoro až do večera procházíme po pláži.
Zrovna přepínám z jednoho kanálu na druhej, když uslyším domovní zvonek. "Už jsou tady!" zavolá Samantha z kuchyně. Zvednu se a jdu otevřít. "No zdar." Zubí se na mě Mike a i s ostatními se žene dovnitř. "Ahoj kluci." Vítá se s nimi radostně Sam, zatímco já se vítám s holkama. Poté zasednou v obýváku a sežerou všechno, co Sam přinese. Jo, probíhá to přesně jako vždycky. "Chazzy, potřebuju s tebou mluvit." Zastaví mě Mike, když jdu zrovna pro další pití. "Hm, povídej." "Můžeme k tobě do pracovny?" "Jo jasně." Kývnu. Jeho vážná tvář mě trochu překvapí. "O co se jedná?" zeptám se ho, když za námi zavřu dveře. "O Tsunami." Řekne. "Cože?" "O spolupráci s Červeným křížem." Upřesní. Nejsem o moc moudřejší. "Víš, jak jsme říkali, že tam budeme chtít věnovat nějaký peníze?" "Jo, vím. Proč? Něco se na tom změnilo?" "Ne to ne…spíš naopak…." "Tak už se sakra konečně vymáčkni." Pobídnu ho netrpělivě. "…chci těm lidem pomoct." "To já taky chci…všichni chceme." Řeknu. "…no prostě nám nabídli, jestli bysme jim nepomohli s tou nadací." Konečně z něj vypadne. "Určitě…nebo proč se tak díváš?" nechápu. "No…zabere to hafo času Chazzy. Možná kvůli tomu budeme muset jezdit i do San Franciska…..a víš, co to znamená…" Kývnu. Vím to úplně přesně. Další dny bez Samanthy a Dravena. "Už jsi o tom řekl Anně?" zeptám se ho. Zavrtí hlavou: "Ještě ne, chystám se na to." "Mikeu, já nevím….na jednu stranu, bych jim chtěl hrozně moc pomoct, ale na druhou…..tři měsíce jsem nebyl doma a teď bych měl říct Samanthě, že to zase nevyšlo, že s ní a s Dravenem zase nebudu?" "Já vím, všichni z toho máme stejný pocity jako ty, Chazzy." "A co s tím teda?" zeptám se. Pokrčí rameny: "Já nevím…."
Nemůžu spát. Pořád musím myslet na to, co mi Mike řekl. Převaluju se z jednoho boku na druhej a je mi z toho na nic. Nakonec se zvednu, hodím na sebe džíny a košili a potichu vyjdu z ložnice, abych nevzbudil Samanthu. Před domem vytáhnu krabičku cigaret a zapálím si. Rozžhavený konec svítí do noci. Strčím cigarety se zapalovačem do kapsy a jdu se projít. Noční L.A. se stejně živé jako ve dne. Zamířím do jednoho klubu na skleničku piva. Sednu si k baru a pozoruju frmol kolem. "Hele Chester Bennington." Uslyším náhle za sebou. Otočím se a zírám na dvě holky, co se ke mně ženou. "Ahoj Chazzy, viď, že se nám podepíšeš." Usmívá se na mě hezká brunetka. "Jo, jasně." Oplatím jí úsměv a hrabu v kapse, ve snaze najít propisku. "To je v poho, jestli nemáš, my máme svoji." Zarazí mě ta druhá a přirozeným gestem si odhodí z čela pramen blond vlasů. "V tom případě není co řešit." Řeknu a přijmu fix, který mi podává. Jo, holky to jsou odvážný, pomyslím si, když ke mně přistoupí ta brunetka, rozepne si knoflík a zip u kratičkých šortek a požádá mě od podpis někam pod pupík. Aby se mi lépe podepisovalo, musím si jí jednou rukou přidržovat v pase a druhou načmárat podpis. "Díky." Usměje se na mě znovu a prohlíží si můj výtvor na její opálený kůži. "No jo, nezdržuj." Odstrčí jí ode mě její kámoška a ukáže mi na svůj velký výstřih: "Já bych chtěla sem." Stoupnu si k ní a napíšu jí svý jméno, tam kam si přeje. "Ještě příjmení." Olízne si horní ret. "Ty se naotravuješ." Zavrtí hlavou brunetka. "V poho." Řeknu a napíšu jí Bennington na levé ňadro. Nikam jinam se mi to totiž nevejde. "Moc dík." Smyslně se na mě podívá. Jen se usměju: "Nemáte za co." "Pojď už musíme." Chytne jí za ruku ta brunetka. "Měj se Chazzy." Mrkne na mě a obě zmizí.
Vracím se domů. Je půl třetí ráno. Když si vzpomenu na ty dvě holky, zase si přijdu tak hrozně sexuálně vyhladovělej. Ale….přece teď nebudu budit Sam. Jenže, když přijdu do naší ložnice a uvidím jí, jak leží kousek ode mě jen v saténové noční košilce, prostě se neudržím, lehnu si k ní a začnu ji lehce líbat na krku a na ramenou. "Hmmm, Chazzy…" protáhne se a otevře oči. Přiblížím se k jejímu obličej: "Promiň lásko, ale nemůžu si pomoct." "Jsi cítím kouřem…kdepak jsi zase byl?" pousměje se. "Nemohl jsem spát, tak jsem šel na chvíli ven." Vysvětluju jí. "Byl jsi mě podvádět, jo?" usměje se. "Neříkej hlouposti." Nahnu se k ní a dám jí krátkou pusu. "Ale Chestere, oba dobře víme, jak se na tebe fanynky lepí, chtějí podpis na různý části těla a dělá jí ti zajímavý návrhy." "To je jedna věc, ale druhá věc je to, jestli to přijmu. Sam já…." Zarazí mě polibkem: "Nic neříkej, já ti věřím….a na tohle jsem si už zvykla." Usměju se a opatrně si na ní lehnu. Roztáhne nohy a dopřeje mi to, co mi tak moc schází.
"Už jsi s ní o tom mluvil?" zeptá se mě příští ráno Mike, když se u něj s klukama sejdeme. Podrbu se ve vlasech: "No…ještě ne." "Chazzy, už není moc času…co jste prosím tě dělali?" "Blbá otázka." Ušklíbnu se. "Co?" podívá se na mě Mike, zatímco se kluci smějou. "No, co asi tak mohli dělat?" přemýšlí nahlas Joe a přitom se uchechtává. Mikeovi to dojde, zazubí se na mě: "Dělej už taky něco jinýho." "Ty tak můžeš něco říkat." Hodím po něm sympatickým pohledem. "Ty už jsi to Anně řekl?" zeptám se ho. Přikývne. "A co ona na to?" zajímá mě. "No…moc z toho nebyla nadšená, ale řekla, že ty lidi potřebujou pomoc." "Takže jdeme do toho?" zeptám se. "Teď to záleží už jen na tobě Chazzy." Podívá se na mě Rob. "Jak to, že na mě?" "My už jsme se s holkama domluvili." Oznámí mi Brad.
"Sam?" "Ahoj lásko." Přižene se ke mně a dává mi pusu. "Sam….musím s tebou mluvit." Zvážní: "Co se stalo?" Vzdychnu: "No…dostali jsme nabídku od Červenýho kříže…týká se to Tsunami…." Skočí mi do řeči: "Chceš mi tady říct, že zase budeš muset odjet, že jo?" "Když to nepřijmeme, tak ne…" "…ale vy to chcete přijmout." "Chceme těm lidem pomoci…" "To chápu." Řekne a chce odejít do kuchyně. "Počkej Sam….a co ty?" Otočí se: "Co by? Přece ti nemůžu zakazovat, abys někomu pomáhal." Tím ledovým klidem mě děsně znervózňuje: "Sam…já chci bejt s váma, ale ….." "…..já vím." Obejmu ji: "Neber to tak, že tomu dávám přednost před vámi." "Neberu to tak, chápu to a jsem ráda, že takovej jsi, že ti to není jedno a chceš jim pomoct." "Nebudu pořád pryč…nejdál budeme v San Francisku….takže budu normálně jezdit domů." Opře se o mé rameno a přikyvuje na vše, co jí říkám. Pak se ode mě odtrhne a spěchá pryč. "Sam…"všimnu si, že má zarudlé oči. "Musím za Dravenem." Řekne a zmizí v patře.
Je půl desátý, Sam s Dravenem šli už spát, jen já tu trčím jak debil. Zazvonění mobilu mě vytrhne z nečinnosti. "No?" zvednu to otráveně. "Čus to jsem já, tak co, už jsi to Sam řekl?" "Hm…" "A co?" "Jo Mikeu, vem to." "Neříkáš to moc nadšeně." Zaváhá. "Taky nemám důvod." Na chvíli se odmlčí. "Mikeu vem to a už to neřeš." Řeknu. "Seš si jistej?" "Jo…ahoj." Odpovím a zavěsím. Zvednu se a jdu nahoru do ložnice. Ve dveřích si všimnu, že Samantha vzala Dravena k nám. Chvíli tam tak stojím a dívám se na ně, jak spí. Pak si jdu dát ledovou sprchu. Ani nevím, jak tam jsem dlouho, když se náhle otevřou dveře a ke mně do sprchy přijde Sam. Mlčky se mi dlouze zahledí do očí a pak mě políbí….líbáme se v jednom kuse…rukama mapuju její tělo a tisknu ji k sobě. Přimáčknu ji na studenou zeď, hladím jí a laskám. A tak se krásně milujeme, ale já se nemůžu zbavit divnýho pocitu, jakoby to bylo naše poslední milování.
"Pojedu s malým na nějakou dobu k mé matce." Oznámí mi ráno Samantha. Nechápavě se na ní podívám. "Ty tu stejně nebudeš a já tu nechci bejt sama." Chci jí říct, že budu jezdit domů, ale to ona přece ví! Nechám tedy pusu zavřenou a jenom přikývnu. Mlčky se nasnídáme a zatímco já si hraju s Dravenem, Sam jde sobě i jemu zabalit nějaké věci na cestu. "Jak dlouho budete pryč?" zeptám se jí, když přijde zpátky dolů. "Nevím, asi tak dva týdny." Znovu jen tupě přikývnu. "Vezmi si auto, jestli chceš." Navrhnu jí. Zavrtí hlavou: "To není nutný. Budeš ho potřebovat." Řekne a chystá se s Dravenem k odchodu. "Sam…" zezadu ji obejmu kolem pasu. Pohladí mě po ruce. Otočím si jí k sobě: "Nezlob se na mě, prosím." Požádám ji. "Já se nezlobím, jen potřebuju čas." "Čas? A na co?" nechápu. "Potřebuju si chvíli odpočinout a vyrovnat se s tím." "S čím?" "S tím, že to takhle bude pořád." "Nebude." Zašeptám a opřu si čelo o její. "Ale bude Chestere a ty to moc dobře víš." Políbí mě a vytrhne se z mojí náruče: "Už musím jít nebo nám to ujede." Doprovodím je na zastávku a rozloučím se s nimi.
Dva tejdny utekly jako voda. Doma jsem se objevoval minimálně. Co tam?, když Sam s Dravenem byli pryč. Navíc jsme s klukama měli hafo práce. Když už jsem se konečně někdy doplazil domů, tak jsem byl tak utahanej, že jsem hned zalez do postele a tak na tři hodiny usnul. Muselo mi to stačit, protože já moc nespím ani normálně. Samantha se za ty dva tejdny ozvala jen dvakrát! Já jí ani jednou, protože jsem neměl čas ani blbejch deset minut. Už mě to všechno sralo! A to mě ani ve snu nenapadlo, co všechno přijde po příjezdu Sam. Ten den, co měla přijet, jsem měl trochu času a zavolal jí. "Sam?" "Ahoj miláčku." Uslyšel jsem hlas, který mi tak scházel. "V kolik přijedeš?" "Tak kolem pátý hodiny." "Tak fajn, okolo šestý budu doma." "Určitě?" pochybovala. "Jo, dneska určitě."přesvědčoval jsem jí. "Dobře, tak doma. Miluju tě."řekla. "Já tebe taky. Ahoj." Rozloučil jsem se ní. Jenže…pak nám zavolal Bob, náš manažer, že musíme rychle přijet do studia, že jsou nějaký problémy s našim vydavatelstvím.
Je kolem půlnoci, když se konečně dostanu domů. Ve studiu se to protáhlo, řešili jsme to fakt dlouho. Mám toho plný zuby. Vejdu do haly a všimnu si, že se v obýváku ještě svítí. "Ty na mě čekáš?" podivím se, když uvidím Samanthu jak sedí na gauči a dívá se na televizi. Ani se na mě neotočí, když říká: "Sliboval jsi, že přijdeš v šest." "Promiň lásko, museli jsme…." "Žádný promiň lásko!" skočí mi do řeči a zprudka vstane z gauče. "Mě už to nezajímá….furt to samý, nikdy nic nedodržíš!" rozkřičí se na mě. "A myslíš, že mě to baví? Že jsem celej odvázanej, když mi do toho vždycky něco vleze? Ale je to moje práce a já ji mám rád, říkala jsi, že to chápeš?"jsem unavenej a pomalu ztrácím trpělivost. "No tak to asi nechápu."vyletí. "Kdybych nedělal to co dělám, nikdy bysme neměli tohle všechno." "Na to ti kašlu! Já chci normálně žít!" "V tom případě sis mě neměla brát, protože já jsem ti říkal, co chci a budu dělat a ty jsi mě ještě podporovala." "Skvělý……máš radši svoji práci než nás….stavíš jí na první místo a my jsme až ti další." "Ale to vůbec není pravda! Samantho neříkej blbosti." "Vždyť ty o Dravenovi nic nevíš, nevidíš jak roste, je to, jako by tátu ani neměl, vychovávám ho jenom já, všechno je na mě." "To neříkej…." "….vyšlo by to úplně na stejno, kdybych byla svobodná matka, protože stejně tak jako teď by malýmu scházel táta a mě manžel!" "Sakra mlč!" vyjedu na ní. "Myslíš, že mě neštve jak málo na vás mám času, jak často jsem pryč, že vždycky, když Dravena vidím, už je zase o něco větší a přitom já přicházím o to být s ním, když se mění!" Chvíli se na mě udýchaně dívá: "Nemá to cenu." Řekne potom. "Co nemá cenu?" Otočí se ke mně zády a chce odejít. "Co nemá cenu?" zadržím ji. "Všechno! Jedinej důkaz, kterej mám, že jsi můj muž je tohle." Ukáže snubní prstýnek a pod ním vytetovanej zásnubní. "To je vše….nic jinýho mi to nedokazuje." Pak se mi vytrhne a jde nahoru do pokoje.
Říká se, že čím větší hádka, tím sladší usmiřování. Hm, ale asi ne vždy, protože u nás se nic takového nedělo. Leželi jsme vedle sebe a ani jeden z nás se o nic nepokusil. Ani jeden z nás neměl chuť se usmiřovat. Přemýšlel jsem nad tím celou noc. Takovouhle hádku jsme nikdy neměli. Říkal jsem si, oba jsem se vyřvali a teď už to bude zase v pohodě. Chazzy, ty jsi přeci naivní chlapec….chechtalo se mi mé vnitřní "já". A mělo důvod, protože příští ráno jsme se chytli znovu a bylo to kvůli úplný kravině. Ale museli jsme přestat, protože nás uslyšel Draven. "Zlatíčko, jdi nahoru do pokoje." Řekla mu Samantha. "Proč?" ptal se. "Prostě proto…neptej se a jdi." Poručila mu. "A budete ještě křičet?" zeptal se. "Broučku, ale my jsme nekřičeli." Snažila se mu namluvit. Sice jí poslechl, ale bylo na mě vidět, že jí moc nevěří. "Myslíš si, že je ještě tak malej, aby ti to uvěřil?" syknul jsem. "A co mu mám asi říct? Že je všechno na nic?" zavrčela na mě. "Je to na nic jen proto, že ty chceš aby to bylo na nic." "No jasně, takže za to můžu já." Rozkřikla se znovu. "Buď zticha, stačí, že to tvoje hysterčení musím poslouchat já, naše dítě ušetři." Škodolibě se na mě usmála a řekla: "Chtěl jsi snad říct mé dítě." "Cože? Beze mě bys ho nikdy neměla. Je to můj syn stejně jako tvůj." "A kdo se o něj stará, kdo ho vychovává?" začala zase jako včera. Přiskočil jsem k ní a chytil ji za paže: "Ty moc dobře víš, jak to je, tak mi to přestaň vyčítat." Zuřil jsem. "Au, Chazzy pusť mě, to bolí." Cukala sebou. "Nemáš mě provokovat." Zavrčel jsem. "A co uděláš příště?" zeptala se mě a třela si paže. "Příště mě zmlátíš?" Zavrtěl jsem hlavou: "Tak na takovýhle kecy nemám čas ani náladu." Sebral jsem bundu a šel pryč. Za sebou jsem ještě uslyšel jak říká: "Ty máš náladu a čas na všechno, kromě tvý rodiny." Nevracel jsem se, ne, jen jsem zlostí třísknul dveřma.
"Chazzy, co je s tebou?" ptá se mě starostlivě Mike. "Proč se ptáš?" zvednu k němu hlavu. "Protože vidím, jak seš skleslej a na nic se nesoustředíš." "To je to tak vidět?" zeptám se. "Jo a dost, brácho." Přikyvuje Brad. "No….máme se Samanthou nějaký problémy." Řeknu. "Co? Vy dva?" řekne překvapeně Joe. Přikývnu: "Od tý chvíle, co přijela domů, se jen hádáme….a ty hádky jsou čím dál horší." Kluci mlčí, jen se na mě dívaj. "To přejde…prostě toho máte oba dost." Snaží se mě uklidnit Mike. Podívám se na něj: "Ze začátku jsem si to taky říkal, ale teď už tomu nevěřím….přijde mi, že my ty hádky už úplně vyhledáváme….a buďto si něco vyčítáme nebo se hádáme kvůli úplným hovadinám." Vzdychnu. "A co budete dělat dál?" zeptá se mě Rob. Pokrčím rameny: "Já nevím…." "Chazzy, máš jí rád?" zeptá se mě vážně Mike. Podívám se mu do očí, ale nic neřeknu. Dojde mi, že já nevím, co říct!! Mike pokývá hlavou: "Je to v prdeli, brácho." Asi vážně je!!
Celej náš vztah, celý naše manželství šlo do háje. Byli jsme si najednou tak cizí. Skoro vůbec jsme se spolu nebavili, protože vždycky, když jsme na sebe promluvili, tak jsme se pohádali. Bylo mi z toho na nic….ale nemohl jsem nic dělat. Často jsem dlouho do noci ležel s otevřenýma očima, čuměl do stropu a přemýšlel nad tím vším, co se děje. Jak hrozně my scházeli ty naše rozhovory, jak strašně mi scházel člověk, který mě ještě před měsícem miloval……Před Dravenem jsme se snažili trochu ovládat, ale ani jednomu z nás to moc nešlo. Najednou jsme na sebe byli alergický a snad se i snažili tomu druhýmu cíleně ublížit a zranit ho nějakou hnusnou větou, i když třeba nebyla vůbec pravdivá…..a tak to dospělo k takové hádce, kdy jsme se navzájem zranili na tom nejcitlivějším místě…..
Už ani nevím, jaký byl důvod tý naší hádky…..možná jsme ani žádný pořádně neměli….prostě stačila maličkost a už jsme byli v sobě. Jenže…Samantha zase začala s tím, že nevěří, že jsem jí byl vždycky věrnej….že jsem jí určitě podvádím. Tohle mě vždycky pumpuje….já zuřil…..a pak jsme řekl větu, která jí na chvíli umlčela: "No samozřejmě…." Usmál jsem se posměšně. Úplně se zarazila. "Ty…..seš ubohej." Řekla rozčileně. Pak se začala smát: "A co ty? Ty mi věříš? Seš si tak jistej, že je Draven tvůj?…" vyhrkla. V tu chvíli zase sklaplo mě. "Co mi to tu vykládáš?" zaskřípal jsem zubama. Nic neříkala, jen se smála. "Je celej po mě…vzhledem i povahou…." "To vidíš jenom ty." Sykla mi do obličeje. Chytil jsem jí za ramena: "Samantho, přestaň kecat blbosti." Vytrhla se mi: "Jaký blbosti? Já myslela, že tu máme momenty pravdy." Nahnul jsem se k ní. Když chtěla ubližovat, tak já taky: "No….asi vážně byly ty všechny, co jsem měl, lepší než ty." To už se neudržela a jednu mi flákla. Nechal jsem jí, jen jsem se usmíval. Náhle jsem v jejích očích uviděl slzy. Všechna ta fraška a chtíč jí zranit zmizel a já si uvědomil, jaký kraviny jsem jí tu řekl. "Samantho…" zavolal jsem za ní. Dělala, že mě neslyší a zmizela v prvním patře. Se vzdychnutím jsem se složil na gauč. Proboha, co to děláme???
Když jsem se příští ráno vzbudil, byla pryč. Nevěděl jsem kam šla a ani mě to moc nezajímalo. Draven ještě spal. Sešel jsem dolů, do obýváku a podíval se na gauč. V ložnici jsme spolu spali jenom kvůli malýmu. Abych to upřesnil, spali jsme vedle sebe, ne spolu. Sednul jsem si do křesla a na Mikeovu sms-ku kde jsem, odpověděl, že přijedu dýl, protože Samantha někam zmizela a já musím hlídat Dravena.
Celý dopoledne jsme strávili spolu. Byl jsem hrozně rád, že s ním můžu bejt sám. A zase jsem si čím dál víc uvědomoval, o co přicházím, když jsem tak často pryč. "Až vyrosteš, budeš se mnou jezdit na turné." Říkal jsem mu. Pak jsem si vzpomněl, co mi včera řekla Samantha. I kdybys nebyl můj, budu tě vždycky mít rád, jako svýho syna. Myslel jsem si v duchu.
Vrátila se těsně po obědě. "Kde jsi byla?" zeptal jsem se jí. Sedla si ke stolu a ani se na mě nepodívala: "Byla jsem něco zařídit." Pak náhle zvedla hlavu: "Copak? To, že jsem ti tady nechala Dravena, nějak překřížilo tvé plány?" ušklíbla se. "Nech toho." Řekl jsem. "Proč?" ptala se. "Chceš se zase pohádat?" zavrčel jsem na ní. Přestala mít blbý poznámky, chvíli se něco hledala v kabelce, pak se zvedla a odešla.
Sedím ve studiu, točím se na židli zprava doleva a čumím do blba. Ani si nevšimnu, že mě kluci už nějakou dobu upřeně pozorujou. Teprve, až když se proberu z toho transu, zaregistruju je. "Co je?" ošiju se. "To bysme se měli ptát my tebe, co je." Řekne Brad. "To je to u vás tak špatný?" posadí se vedle mě Mike. Kouknu na něj: "Pořád horší." Vzdychnu. "Včera jsme si řekli tak hnusný věci, že…." Odmlčím se. "Víte co mi řekla? Že prej, jestli jsem si jistej, že je Draven opravdu můj." "A tys jí neřekl o nic hezčí věci, co?" dívá se na mě vážně Mike. Sklopím oči a zavrtím hlavou.
Celej měsíc jsme toho měli s klukama až nad hlavu. Domů jsem se vracel až pozdě večer. Se Samanthou jsme se tak nějak míjeli. Byl jsem docela rád. Lepší, než se hádat. Jenže ten největší šok mě teprve čekal….
Z postele se vyhrabu někdy okolo sedmý. Hodím na sebe nějaký oblečení a jdu vybrat došlou poštu. Sice to vždycky dělá Samantha, ale dneska….nevím, jako bych měl nějaký tušení, že tam bude něco pro mě. A….nemýlím se. Vážně se tam bělá jedna obálka s mým jménem. Roztrhnu ji a její obsah mi vyrazí dech………předvolání k rozvodovému řízení!! Cože? Je to, jako by mě někdo udeřil kladivem do hlavy. Před očima se mi zatmí a polije mě horko. Sesunu se do křesla, jinak bych sebou asi seknul. Čtu ten papír snad dvacetkrát, ale můj mozek odmítá přijímat jakékoliv informace. Vyhrabu z kapsy krabičku cigaret a zapálím si. Než klapnou dveře a do obýváku přijde Samantha, vykouřím ji celou. "Bože, tady je ale smrad." Řekne a rozkašle se. Pak si mě všimne, jak s nepřítomným výrazem sedím v křesle. Chce něco říct, když prudce vstanu a zamávám jí tím prokletým papírem před nosem: "Můžeš mi vysvětlit, co to je?" Pohrdavě se na mě podívá: "Vidíš, ne? Požádala jsem o rozvod." Vytáčí mě už ten tón, jakým to říká….ten pohled, jakým se na mě dívá. "A co Draven?" zeptám se jí. Pokrčí rameny: "Co by? Bude se mnou." Když vidí můj pohled, rozesměje se: "Snad si nemyslíš, že ho dají tobě." Zatínám zuby, abych jí neřekl něco moc milého. I když se snažím, stejně se pořádně chytneme. Je nám jedno, jestli nás někdo uslyší. Řveme na sebe a titulujeme se těma nejkrásnějšíma jménama. Pak náhle uvidíme na schodech Dravena, jak sedí na koberci a pláče. V tu chvíli přestaneme, jako když utne. Musel toho slyšet hodně. Samantha k němu přiběhne, vezme ho do náručí a utěšuje. Potom se ještě v doznívajícím vzteku otočí na mě: "A buď si jistej, že se postarám o to, aby ti sebrali veškerý práva se s ním vídat." Sykne. "To neuděláš." Řeknu. "Ale ano." Usměje se. Chytnu ji za paži: "To se ti nepovede." Trhne rukou: "Co myslíš, jak se asi budu u soudu tvářit na tvoji pestrou minulost?" posmívá se mi. Zlostně popadnu bundu, klíčky od auta a vypadnu z domu.
Na půl ucha se snažím poslouchat, o čem kluci kecaj, ale moc dobře mi to nejde, protože jsem absolutně mimo. "Co ty na to Chazzy?" obrátí se na mě náhle Mike. Trhnu sebou: "Na co?" "Ty nás vůbec neposloucháš." Vyčte mi. "Oh…sorry, nevnímal jsem." Mike vzdychne: "Máme nabídku, abychom jeli do Asie, pomoci tam těm lidem, ale všichni tam jet nemůžeme, máme tady toho hodně, tak se domlouváme, že by tam jel jeden z nás…" "A kam přesně?" ptám se. "Do Thajska." Přikývnu: "Fajn, tak počítej se mnou, já tam pojedu." Kluci se na mě komplet podívaj: "Něco se stalo?" zeptá se mě Rob. "Samantha požádala o rozvod…." "Co?" nemůžou tomu uvěřit. "Jo, už je to tak….a já…potřebuju aspoň na pár dní vypadnout."
28. února jsem jel podepsat rozvodový papíry. Před vchodem jsem čekal na Lauru (moji právničku). Přišla o pět minut dýl. "Omlouvám se, ale dostala jsem se do zácpy." Říkala udýchaně. "To je dobrý." Mávnul jsem rukou. "Tak jdeme na to." Řekla a suverénně vešla dovnitř. "Chestere, obávám se, že se nám nepodaří dostat Dravena do vaší péče." Obrátila se na mě. Kývnul jsem hlavou: "S tím ani nepočítám. Já jen nechci, aby mi ho sebrala úplně." "To nemůže, na dítě máte stejné právo jako ona." Namítla. "Hm…ale ona mi vyhrožovala, že u soudu předhodí mou minulost…" "Myslíte drogy?" Přikývnul jsem. "Ale ty už nějaký ty roky neberete, ne?" "To neberu, ale…." "V tom případě nemějte obavy." Pousmála se na mě.
Než jsem odjel do Thajska, měli jsme za sebou už několik stání. Snažili se nás i dát dohromady, hlavně kvůli Dravenovi, ale Samantha na to nepřistoupila. V tom případě jsem dělal i já, že o to nemám zájem. Přitom…..pravda byla úplně jiná….ale teď už je to všechno jedno, všechno je v prdeli…..
Sedím na gauči a čekám na Phoenixe, až pro mě přijede. Slíbil mi, že mě hodí na letiště. Jo, gauč se stal mým druhým domovem. Po tom, co Samantha požádala o rozvod, jsem se nadobro odstěhoval z ložnice. Pohled mi padne na můj zásnubní prstýnek. Sakra, toho se už nikdy nezbavím. Snubák jsme sundal hned ten den, co jsem obdržel tu milou zprávu, ale tenhle….ten dolů nedám. Ach jo, kde je? Už chci odtud konečně vypadnout. Zvonek, co náhle protne nesnesitelné ticho, je pro mě přímo vysvobození. Popadnu bágly a co nejrychleji zmizím.
V Thajsku mi bylo celkem fajn. Měl jsem pořád co dělat, takže jsem nezabýval tím, co se stalo a co mě čeká po příjezdu do L.A. Byl jsem strašně rád, že tam těm lidem můžu pomoct. Pomáhal jsem jim při opravách jejich domků, navštívil tamější školu….byl to úplně jinej svět a mě se v něm líbilo. Mám rád děti a tyhle ty byly fakt úžasný. Nejvíc mě dojalo, když jsem přišel k nim do školy a tři malý holčičky ke mně přiběhly a všechny najednou mě objaly kolem krku. Smály se mi v náručí a jedna z nich přitiskla svou tvářičku na mou tvář. Objímal jsem je a v tý chvíli mi bylo fakt hezky. Zpátky do L.A. se mi vůbec nechtělo…..
Domů jsem přijel až na večer, ale tentokrát jsem žádnou radost nepociťoval. Zavřel jsem za sebou domovní dveře a odhodil kufry. Na schodech se objevila Samantha s Dravenem. "Tatí!" zavolal a hnal se dolů ze schodů. Chytil jsem ho do náručí. On byl jediný, na koho jsem se opravdu těšil. Když jsem ho postavil zpátky na zem, zvednul jsem hlavu a zadíval se na Samanthu, která pořád stála nahoře na schodech. Dívala se na mě trochu nervózně, ale v jejích očích nebyla žádná žášť. "Ahoj…" řekl jsem váhavě. "Ahoj…" odpověděla a sešla ke mně dolů. "Máš hlad?" zeptala se. "Trochu…já si něco vezmu." "No….dělala jsem večeři a dost zbylo, tak jestli chceš….můžeš si vzít." "Díky…" trochu jsem se pousmál a zamířil do kuchyně. Na stole byl talíř se steakem a hranolkama! Překvapeně jsem se na Samanthu otočil….tohle totiž nevypadalo na zbytky. Rozpačitě se usmála: "Vím, že míváš hlad…." Řekla. Z dalšího vysvětlování ji vysvobodilo zazvonění telefonu. Sednul jsem si za stůl a pustil se do jídla. Když jsem dojedl, strčil jsem talíř do myčky a šel si vybalit věci. Stále jsem však myslel na Samanthino chování.
"Samantho?" vlezl jsem do ložnice. Pohled na "mou ženu" mě přibil k zemi. Měla na sobě noční košilku, co jsem jí koupil kdysi k Vánocům a která více odkrývala než schovávala. "No?…..co potřebuješ?" otočila se na mě, jenže já se nevzmohl na jediný slovo. Moje touha byla najednou tak velká, až jsem myslel, že se tam udělám jen z toho pohledu na ni. Na prázdno jsem polknul: "Já…..už ani nevím, co jsem chtěl." Dostal jsem ze sebe a dál ji hypnotizoval očima. Všimla si, co se mnou dělá. Při pohledu na moje kalhoty se malinko pousmála a přistoupila ke mně. "Chceš mě?" zašeptala mi do tváře. Zajela mi rukama pod tričko a začala mi ho vyhrnovat. Líbala mě na břiše a hrudníku tak, jak to dělala dřív. Dřív! Jenže dřív není teď! Zítra máme konečný stání. Dnes je poslední noc, kdy jsme ještě manželé! Pevně jsme jsem ji chytil za paže. Zvedla ke mně hlavu. Podíval jsem se jí do očí: "A ty mě chceš?" zeptal jsem se jí. Usmála se: "A myslíš, že bych to jinak dělala, kdybych nechtěla?" Po těch ostrých výměnách názorů určitě ne, pomyslel jsem si. Vysvlíknul jsem jí z toho tenkýho hadříku, zatlačil ji na postel a začal hladit a líbat po těle. Vlnila se pode mnou a jemně mě kousala do ramen. Hrála si se mnou, brala mi ho do ruky, mazlila se s ním, až jsem měl strach, že vystříknu dřív, než se do ní vůbec dostanu. Když už jsme oba byli tak vzrušení a udýchaní, jako bychom běželi nějakej maraton, lehce jsem se dostal mezi její stehna a konečně se s ní, po takový době, zase miloval. Spontánně až trochu drsně a ona sténala….sténala čím dál víc. Moc dlouho to netrvalo, byl jsem tak vydřážděnej, že mi stačilo pár pohybů a za chvíli jsem byl hotovej. Ve chvíli, kdy jsem dosáhnul orgasmu, zavrněla mi Sam spokojeně do ucha a políbila mě.
A druhej den jsme vstali a jeli k soudu definitivně ukončit naše manželství, náš dlouholetej vztah!
Sedím vedle Laury a to co soudkyně říká, vůbec nevnímá. V hlavě si přehrávám včerejší noc…..pořád dokola, až jsem z toho úplně zblblej, ale čím dál víc mám pocit, že tohle všechno je pěkná kravina, že bychom tady vůbec neměli být….proč to vlastně děláme??? Já přece nechci přijít o rodinu, o manželku, o syna…… Víc se ve svých pocitech radši nepitvám, jen co chvíli střelím pohledem po Samanthě a jak vidím, není na tom o nic líp, než já. Pozoruji ženu, kterou jsem devět let miloval……ale svý city nerozebírám, protože se bojím……protože se bojím toho, že bych právě v den rozvodu mohl přijít na to, že tu ženu nejspíš miluju stále!….Proberu se z transu, abych zaslechl poslední slova ctihodnosti. "……takže a teď se sem dostavíte v termínu, který vám přijde písemně v předvolání a budeme řešit otázku opatrovnictví vašeho syna. To je pro dnešek vše. Nashledanou." Rozloučí se s námi. Zvedneme se s Laurou k odchodu. Naposledy hodím pohledem po Samanthě přesně ve chvíli, kdy se ona podívá na mě. Chvíli na sebe zíráme. Její pohled je…..smutný?! Stálo ti to za to, Sam? Ptám se jí v duchu. Řekni, stálo nám to všechno za to???
Jednou někdo řekl, že láska je jako sněhová vločka. Když si myslíš, že ji pevně držíš, roztaje!!!