Zas slyším , jak se mi věci smějí. Neúprosně se na mne dívají , nezastírají , že pro ně nic neznamenám , že jsem jim pro pláč. Je to ,jak zlý sen , nechce se mi věřit , že všechno kolem byly lži , které předstírali svou vážnost. Nikdy nezapomenu , proč se tak tvářím , proč musím zavírat oči , když se dívám do zrcadla. Nedokážu najít vysvětlení , proč se ke mně hlasy přibližují a já nerozumým jejich nesouvislému textu. Je na čase , aby i ostatní kolem mě pochopili , že to co jsem celou dobu dělala byla jen scéna pro věci , co se mi smějí. Zapomínám , že je za tím smíchem něco víc než jen záhuba. Rozmazaně se dívám na realitu , která není skutečná , jenom proto ,abych zahnala svůj strach. Pokud nepřekonám tu krizy , věci o nichž sem si myslela , že jsou důležité budou nepotřebné a já se zahrabu pod svou hranou vážnost. Mám strach , že když všem ukáži své já , nepoznám svou pravou tvář a už nikdy neuslyším ten smích , co mě tolik zamotává do vlastních myšlenek a zkázy.