Chester leží na posteli a bolí ho každý pohyb. Zoufale se snaží dosáhnout na sklenici vody. Tíží ho příšerné výčitky svědomí, kterých se nemůže zbavit už měsíce. Snaží se ale vypadat silně a vyrovnaně. Možná hlavně smířeně. Ale smířený rozhodně není. Nechce ještě zemřít! Hrozně se té chvíle bojí, ale ví, že je to neodvratné. Konec není daleko, avšak snaží se na to zapomenout. Se svojí nemocí bojuje už roky.
Mike se natáhne a sklenici Chesterovi podá. Sedí tam a mlčky mu pomáhá pít. Chester se zakucká a snaží se něco Mikovi říct.
Ten se ho snaží uklidnit. "Lež řekneš mi to pak…"
Chester se mu podívá do očí. Na nic víc se nevzmůže. Nikdy by nevěřil, jak bolestivé může být třeba jen pouhé nadechnutí. Přesto se alespoň pokusí: "Já… jsem ti… chtěl jenom ří…říct…" Víc nevydrží a usne. Mike se na něj podívá a ačkoli se snaží, nemůže se zbavit myšlenky na to, že za pár let, možná měsíců bude na tom samém místě. I on už dávno ví, že tohle jsou jedny z Chesterovích posledních dnů. Bolí ho to úplně stejně jako pomyšlení na svou vlastní smrt. Možná víc…
Zvedne se a jemně ho přikryje. Odejde do kuchyně a udělá si hrneček kávy. Možná by se měl konečně usmířit s rodiči, možná by měl obvolat všechny své přátele a jen tak si s nimi popovídat… Myšlenky se mu v hlavě pletou jedna přes druhou. Hlavně si neustále vybavuje své první setkání s Danielem v jejich oblíbené kavárně. Tenkrát jim oběma bylo asi dvacet, možná ještě míň.
Vstane a vyjde do poschodí. Teď už se bojí nechat Chestera samotného i na pár minut. Sedne si na židli vedle jeho postele a snaží se vybavit si každý detail z jejich schůzky. Jde mu to docela snadno. On měl na sobě rifle a bílou košili, Chezz zelenou mikinu a hnědé kalhoty. Tak božsky se usmíval. Určitě ho nikdy nenapadlo, že za pár let bude ležet na posteli jako bezvládná loutka. Miloval život. A miluje ho stále. I když se téměř nemůže pohnout, i když umírá…
Mike se marně snaží potlačit slzy, které se mu derou do očí. Co kdyby se Chester vzbudil? Nesmí ho přece takhle vidět! Nesmí mít ještě větší výčitky!
Jakoby ho Mike svými myšlenkami probudil. Chezz ztěžka otevírá víčka a snaží se opět neusnout.
"Spi, musíš spát…" šeptá Mike. Nahlas mluvit nemůže, hlas by ho zradil a on přece nesmí ukázat svou slabost. Více než kdy jindy si uvědomuje svou bezmocnost.
"Vzpomínáš si, jak jsme tenkrát byli v tom obchodě?" zeptá se nakonec neschopný se slzami bojovat.
Na to Chester jenom kývne, ale chtěl by toho k tomu tolik říct…!
Pamatuje si totiž úplně přesně na jejich začátky. Tenkrát se báli se na veřejnosti třeba jen chytnout za ruku z velkého kamarádství. Báli se reakce svých přátel, rodičů a hlavně cizích lidí. Už od začátku se jim ten den nevydařil. Hned ráno se pohádali o úplnou maličkost a potom pokračovali ve stejném duchu skoro celý den, ve skládání. Pak Chestera napadlo, že by měli zajít na nákup. Mike nechtěl, ale pak se přece jenom dal přemluvit. Dalo by se říct, že ten den byl zlomem v jejich přátelském vztahu. V nákupním středisku se začali znovu hádat o úplnou pitomost.
Když ale byli v nejlepším a situace začala nabírat na obrátkách, Mike Chestera spontánně objal, a přede všemi lidmi na něho křičel: "Já tě prostě miluju!!! Chápeš to? Miluju tě!" Tohle si nikdy předtím neřekli ani v soukromí. A teď to na sebe křičí na celý supermarket.
"Viděl jsi jak koukali?" Usmívá se Mike
Chester se vzmůže jen na slabé přikývnutí
"Nikdy nezapomenu na to, jak jsme tam aspoň deset minut stáli a nemohli se od sebe odtrhnout…" říká Mike odhrnujíc Chesterovi pramínek slepených, notně prořídlých vlasů z čela. To už Chezz ale neslyší, spí.
Mike bojuje sám se sebou. Potřebuje se na chvíli odsud dostat. Musí se dostat pryč z bytu, kde mu všechno nač se podívá, připomíná dny a roky prožité s Chesterem, které se už nikdy nevrátí. Jenže co když bude Chezyn něco potřebovat a on tady nebude? Co když se vzbudí a bude si myslet, že ho i Mike opustil jako většina takzvaných přátel, kteří když se dozvěděli o jeho nemoci, tak se od něj začali postupně odvracet, až mu nakonec zbyl právě jenom Mike… Ne, on prostě musí na chvíli na vzduch. Jenom na nepatrnou chviličku. Vždyť od té doby, co je Chester upoután na lůžku, ani on sám nikam nechodí. Jak by se taky mohl bavit, když ví, že jeho Chester leží doma s bolestmi na posteli a nemůže si sám ani podat sklenici vody?
Ale teď to na něj všechno doléhá v plné síle. Neví, co si počít. Popadne svůj kabát a vydá se jen tak bez cíle začínající nocí. Sněhové vločky se mu rozpouští na tváři a mísí se s jeho slzami. Ne! takhle to nejde! Takhle to přece nemůže skončit! Roztáhne ruce a podívá se na nebe pokryté hvězdami. Najednou ho něco napadne. Musí ten pohled dopřát taky Chezzovi, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá! Najednou nemá stání. Spěchá domů jak nejrychleji dovede.
Téměř rozrazí dveře, se zamykáním se ani nenamáhá. Je jako posedlý myšlenkou ukázat Chezovi ty hvězdy, které viděl na večerní obloze.
Ten ale tvrdě spí. Mike chvíli váhá, jestli ho má vzbudit. Potom si však znovu vybaví to, co cítil při pohledu na nebe. "Ne! O tohle Chester nesmí přijít!"
Jde ke skříni a vytáhne Chesterovu teplou bundu a nyní nápadně velké oblečení. Vrátí se k posteli a začne ho pomalu oblékat. Zdá se, jakoby to Cheseter ani nepostřehnul, ale on to ví. Vnímá, ale nemá sílu na to, aby od sebe rozlepil oční víčka. Naprosto netuší, co chce Mike dělat. "Už mě ob…líkáš d…do rakve?" dostane ze sebe nakonec.
Mike se musí pousmát. "Ty nikdy nepřestaneš s tím svým černým humorem, že ne?"
Ale opět bojuje se slzami.
"Tak vstávat brácho! Jde se ven! Musím ti něco ukázat." Vezme Chestera do náruče. Je to jako kdyby nesl peříčko. Téměř nic neváží. Odnese ho na balkon a řekne: "Tak teď si tady sedneme, a budeme se dívat na nebe. Slyšíš? Otevři oči ať z toho taky něco máš! No tak prosím snaž se! Ty to musíš dokázat! Seš přece už velkej kluk…"
Posadí ho na židli a sedne si těsně vedle něj. Chytne ho za ledovou ruku, kterou téměř necítí, jak je lehká. "No tak šup, rychle…"
Daniel se snaží vyhrát boj se svým vlastním tělem. Nakonec to přece jenom dokáže. Otevře oči a uvidí něžné sněhové vločky, jak se snášejí na zem. Vidí také hvězdy, které tak uchvátili Mika. Hrozně by se chtěl usmát, ale nejde to. Nemá sílu. Zbývá mu jen ohromná vůle žít. Ale i tu už pomalu ztrácí.
Oba dva sedí beze slov. Jen Mike stále pevně tiskne Chesterovu ruku. Ví, co chezze trápí. Ty hrozné výčitky, které má. Pocítí potřebu mu vysvětlil, že on se přece na něj ani v nejmenším nezlobí. On přece ne!
Pokud to ještě jde, stiskne více Chezzovu ruku a začne pomalu mluvit. "Vím, o čem teď přemýšlíš, ale nebyla to tvoje chyba. Rozumíš? Nevěděl jsi o tom, že jsi nemocný. Nemůžeš za to, nechtěl jsi mě nakazit! Já to vím, neboj se, mám tě rád… Nikdy jsem se pro to na tebe nezlobil, chápeš? A navíc, řekni co by to bylo za život bez tebe? Já tě totiž strašně potřebuju. A to se nikdy nezmění. Nikdy slyšíš?…"
Mike už nemá sílu pokračovat. Každé slovo ho stojí obrovské přemáhání a spoustu bolesti. Chezzyn už z posledních sil obrátí hlavu na Mika, pak na nebe a znovu na Mika.
"Děkuju," zašeptá.
"Není zač," odpoví a cítí, jak Chesterova ruka povolila úplně. Přitiskne si ji na tvář a stále opakuje: "Není zač … Není zač…"
Možná že si snad ani opravdu neuvědomoval, co všechno pro Chezze udělal… teď mu ale nezbývá než hledět vstříc své vlastní nejisté budoucnosti a zavolat rodičům a přátelům…
Vždyť byl přece tak mladý!!! Měl toho ještě tolik před sebou! Ale čas na nikoho nečeká …
Mike se natáhne a sklenici Chesterovi podá. Sedí tam a mlčky mu pomáhá pít. Chester se zakucká a snaží se něco Mikovi říct.
Ten se ho snaží uklidnit. "Lež řekneš mi to pak…"
Chester se mu podívá do očí. Na nic víc se nevzmůže. Nikdy by nevěřil, jak bolestivé může být třeba jen pouhé nadechnutí. Přesto se alespoň pokusí: "Já… jsem ti… chtěl jenom ří…říct…" Víc nevydrží a usne. Mike se na něj podívá a ačkoli se snaží, nemůže se zbavit myšlenky na to, že za pár let, možná měsíců bude na tom samém místě. I on už dávno ví, že tohle jsou jedny z Chesterovích posledních dnů. Bolí ho to úplně stejně jako pomyšlení na svou vlastní smrt. Možná víc…
Zvedne se a jemně ho přikryje. Odejde do kuchyně a udělá si hrneček kávy. Možná by se měl konečně usmířit s rodiči, možná by měl obvolat všechny své přátele a jen tak si s nimi popovídat… Myšlenky se mu v hlavě pletou jedna přes druhou. Hlavně si neustále vybavuje své první setkání s Danielem v jejich oblíbené kavárně. Tenkrát jim oběma bylo asi dvacet, možná ještě míň.
Vstane a vyjde do poschodí. Teď už se bojí nechat Chestera samotného i na pár minut. Sedne si na židli vedle jeho postele a snaží se vybavit si každý detail z jejich schůzky. Jde mu to docela snadno. On měl na sobě rifle a bílou košili, Chezz zelenou mikinu a hnědé kalhoty. Tak božsky se usmíval. Určitě ho nikdy nenapadlo, že za pár let bude ležet na posteli jako bezvládná loutka. Miloval život. A miluje ho stále. I když se téměř nemůže pohnout, i když umírá…
Mike se marně snaží potlačit slzy, které se mu derou do očí. Co kdyby se Chester vzbudil? Nesmí ho přece takhle vidět! Nesmí mít ještě větší výčitky!
Jakoby ho Mike svými myšlenkami probudil. Chezz ztěžka otevírá víčka a snaží se opět neusnout.
"Spi, musíš spát…" šeptá Mike. Nahlas mluvit nemůže, hlas by ho zradil a on přece nesmí ukázat svou slabost. Více než kdy jindy si uvědomuje svou bezmocnost.
"Vzpomínáš si, jak jsme tenkrát byli v tom obchodě?" zeptá se nakonec neschopný se slzami bojovat.
Na to Chester jenom kývne, ale chtěl by toho k tomu tolik říct…!
Pamatuje si totiž úplně přesně na jejich začátky. Tenkrát se báli se na veřejnosti třeba jen chytnout za ruku z velkého kamarádství. Báli se reakce svých přátel, rodičů a hlavně cizích lidí. Už od začátku se jim ten den nevydařil. Hned ráno se pohádali o úplnou maličkost a potom pokračovali ve stejném duchu skoro celý den, ve skládání. Pak Chestera napadlo, že by měli zajít na nákup. Mike nechtěl, ale pak se přece jenom dal přemluvit. Dalo by se říct, že ten den byl zlomem v jejich přátelském vztahu. V nákupním středisku se začali znovu hádat o úplnou pitomost.
Když ale byli v nejlepším a situace začala nabírat na obrátkách, Mike Chestera spontánně objal, a přede všemi lidmi na něho křičel: "Já tě prostě miluju!!! Chápeš to? Miluju tě!" Tohle si nikdy předtím neřekli ani v soukromí. A teď to na sebe křičí na celý supermarket.
"Viděl jsi jak koukali?" Usmívá se Mike
Chester se vzmůže jen na slabé přikývnutí
"Nikdy nezapomenu na to, jak jsme tam aspoň deset minut stáli a nemohli se od sebe odtrhnout…" říká Mike odhrnujíc Chesterovi pramínek slepených, notně prořídlých vlasů z čela. To už Chezz ale neslyší, spí.
Mike bojuje sám se sebou. Potřebuje se na chvíli odsud dostat. Musí se dostat pryč z bytu, kde mu všechno nač se podívá, připomíná dny a roky prožité s Chesterem, které se už nikdy nevrátí. Jenže co když bude Chezyn něco potřebovat a on tady nebude? Co když se vzbudí a bude si myslet, že ho i Mike opustil jako většina takzvaných přátel, kteří když se dozvěděli o jeho nemoci, tak se od něj začali postupně odvracet, až mu nakonec zbyl právě jenom Mike… Ne, on prostě musí na chvíli na vzduch. Jenom na nepatrnou chviličku. Vždyť od té doby, co je Chester upoután na lůžku, ani on sám nikam nechodí. Jak by se taky mohl bavit, když ví, že jeho Chester leží doma s bolestmi na posteli a nemůže si sám ani podat sklenici vody?
Ale teď to na něj všechno doléhá v plné síle. Neví, co si počít. Popadne svůj kabát a vydá se jen tak bez cíle začínající nocí. Sněhové vločky se mu rozpouští na tváři a mísí se s jeho slzami. Ne! takhle to nejde! Takhle to přece nemůže skončit! Roztáhne ruce a podívá se na nebe pokryté hvězdami. Najednou ho něco napadne. Musí ten pohled dopřát taky Chezzovi, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá! Najednou nemá stání. Spěchá domů jak nejrychleji dovede.
Téměř rozrazí dveře, se zamykáním se ani nenamáhá. Je jako posedlý myšlenkou ukázat Chezovi ty hvězdy, které viděl na večerní obloze.
Ten ale tvrdě spí. Mike chvíli váhá, jestli ho má vzbudit. Potom si však znovu vybaví to, co cítil při pohledu na nebe. "Ne! O tohle Chester nesmí přijít!"
Jde ke skříni a vytáhne Chesterovu teplou bundu a nyní nápadně velké oblečení. Vrátí se k posteli a začne ho pomalu oblékat. Zdá se, jakoby to Cheseter ani nepostřehnul, ale on to ví. Vnímá, ale nemá sílu na to, aby od sebe rozlepil oční víčka. Naprosto netuší, co chce Mike dělat. "Už mě ob…líkáš d…do rakve?" dostane ze sebe nakonec.
Mike se musí pousmát. "Ty nikdy nepřestaneš s tím svým černým humorem, že ne?"
Ale opět bojuje se slzami.
"Tak vstávat brácho! Jde se ven! Musím ti něco ukázat." Vezme Chestera do náruče. Je to jako kdyby nesl peříčko. Téměř nic neváží. Odnese ho na balkon a řekne: "Tak teď si tady sedneme, a budeme se dívat na nebe. Slyšíš? Otevři oči ať z toho taky něco máš! No tak prosím snaž se! Ty to musíš dokázat! Seš přece už velkej kluk…"
Posadí ho na židli a sedne si těsně vedle něj. Chytne ho za ledovou ruku, kterou téměř necítí, jak je lehká. "No tak šup, rychle…"
Daniel se snaží vyhrát boj se svým vlastním tělem. Nakonec to přece jenom dokáže. Otevře oči a uvidí něžné sněhové vločky, jak se snášejí na zem. Vidí také hvězdy, které tak uchvátili Mika. Hrozně by se chtěl usmát, ale nejde to. Nemá sílu. Zbývá mu jen ohromná vůle žít. Ale i tu už pomalu ztrácí.
Oba dva sedí beze slov. Jen Mike stále pevně tiskne Chesterovu ruku. Ví, co chezze trápí. Ty hrozné výčitky, které má. Pocítí potřebu mu vysvětlil, že on se přece na něj ani v nejmenším nezlobí. On přece ne!
Pokud to ještě jde, stiskne více Chezzovu ruku a začne pomalu mluvit. "Vím, o čem teď přemýšlíš, ale nebyla to tvoje chyba. Rozumíš? Nevěděl jsi o tom, že jsi nemocný. Nemůžeš za to, nechtěl jsi mě nakazit! Já to vím, neboj se, mám tě rád… Nikdy jsem se pro to na tebe nezlobil, chápeš? A navíc, řekni co by to bylo za život bez tebe? Já tě totiž strašně potřebuju. A to se nikdy nezmění. Nikdy slyšíš?…"
Mike už nemá sílu pokračovat. Každé slovo ho stojí obrovské přemáhání a spoustu bolesti. Chezzyn už z posledních sil obrátí hlavu na Mika, pak na nebe a znovu na Mika.
"Děkuju," zašeptá.
"Není zač," odpoví a cítí, jak Chesterova ruka povolila úplně. Přitiskne si ji na tvář a stále opakuje: "Není zač … Není zač…"
Možná že si snad ani opravdu neuvědomoval, co všechno pro Chezze udělal… teď mu ale nezbývá než hledět vstříc své vlastní nejisté budoucnosti a zavolat rodičům a přátelům…
Vždyť byl přece tak mladý!!! Měl toho ještě tolik před sebou! Ale čas na nikoho nečeká …
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář