Jdu si takhle městem sama v noci, přemýšlím, mé myšlenky jsou jenom na jednou místě, jsou u nás v bytě, v bytě kde teď spíš a v náručí máš tu nahou couru, proč jsi mi to udělal, vím, už tě nebavilo pořád jenom to samé, chtěl si i něco nového, ale co já, kde mám jít v téhle temné noci, je mi zima mám hlad, všecky věci, doklady, peníze jsem ti tam nechala. Nemyslíš, že po třech letech vztahu by jsi mohl dávat pozor abych tě neviděla, chci snad po tobě moc? Ne, vůbec jsem se to nemusela dozvědět, mohla jsem si žít svůj dokonalý život, já tě miluju a ty mě jednoduše zničíš, jak se s krásného, bezproblémového života může zrodit takový hnus. Už nemůžu vydržet, puknu žalem, sesypu se na zem do kaluže, nikdo se o mě nebude bát, nikdo mě nebude hledat. Ty máš ji, ty jsi byl všecko co jsem měla. Už je to tady hroutím se.Sesypu se na lavičku ve studené noci, brečím a nemůžu přestat. Po nějaké době opět stanu, nemá to cenu, můj život nemá cenu, skončím sním. Jdu po silnici a marně čekám na nějakého nepozorného řidiče, chci aby jel hodně rychle chci to mít za sebou a to hned. Po hodině procházením městem L.A. uvidím na konci jedné ulice dvě světla, moje vysvobození už jede, ustoupím trochu na chodník, blíží se čím dál víc, jede hodně rychle, jediné co mi na mé smrti vadí je , že vytvořím nějaké trauma tomu řidiči. Kéž by byl takový jako ty, ty zrádče, aby hned odjel a nehlásil se k tomu, aby byl bezcitný. Už je blízko, tak sbohem živote, můj cíl je smrt. Vběhnu do cesty, pod kola toho černého auta, jede rychle, mám to za sebou. Ucítím strašnou ránu, kvílení brzd a muže který z jekotem vyletěl z auta víc už není."Kde to jsem?" pomalu otevírám oči, ostré světlo se odráží od bílých stěn, cítím strašnou zimu, jen jedno místo je teplé a vlhké, je to moje ruka, někdo jí drží. "Bože, vy jste se… už jsem ani nedoufal, jste v nemocnici." Snažím se posadit na posteli, ostrá bolest v hlavě mi to nedovoluje. "Kdo jste?" otočím se na něho uvidím hezkého mladého muže, snad v mém věku, má zarudlé oči, asi od pláče a strachu, způsobila jsem mu asi velkou bolest, už jsem jako ty a to tě tak nenávidím a přitom miluju, má modré kruhy pod očima, asi dlouho nespal. "Já jsem, Mike, Mike Shinoda, to kvůli mně tu ležíte slečno Metvejová. Byl tu za vámi váš přítel nechal mi tu číslo, že má prý honě práce a ať mu zavolám jak se proberete. Už tu ležíte dva týdny, on tu byl před týdnem a už se neukázal." Vytrhnu svou ruku z jeho, tvrdě se otočím zády k tomu člověku. "Já nemám přítele!" Řeknu suše "Takže si nepřejete abych mu volal." "To prosím ne" znova se na něho otočím. "Moc se vám omlouvám, jel jsem rychle a nedával pozor, byl jsem už unavený, měl jsem o vás strach, žralo mi to svědomí, že jsem někomu vzal život." Sklesne a hlava mu upadne mezi ramena, malá neposlušná slzička mu ukápla, dopadla na zem a s cinknutím se rozprskla. "Půjdu zavolat sestru." Zvedá se a odchází, musím mu něco říct, přece to nebyla jeho chyba. "To nebyla vaše chyba!" odmlčím se a čekám na jeho reakci, jenom se otočí a z nadějí mě sleduje. "To já, ten večer se mi zhroutil celý život, já už ho nechtěla žít." Otočí se, neví co má říct "Radši zajdu pro tu sestru." Zabouchne dveře." Á, paninko to jsem ráda, že jste otevřela oči uděláme pár vyšetření, ano? Musíte ale spolupracovat." "Jistě!" řeknu milé, baculaté sestře, která hopská po celém pokoji. "Váš chlapec tu s vámi byl celou dobu, ani nevím jestli vůbec šel domů. Asi se mu ulevilo, když jste otevřela oči. Často za ním chodili jeho kamarádi." "On není můj přítel, vlastně jsem ho viděla poprvé v životě." Oznámím ji smutně. "Vypadá to s vámi dobře, jestli to tak půjde dál co nevidět budete doma, vyvázla jste vcelku dobře. Do týdne můžete odejít." Doktor jenom potvrdí její úvahu, odejít, ale kam, nemám kde jít.Už dva dny tu ležím sama, Marka ani nenapadne přijít, on už mě vážně nechce ani vidět. "Něco tady máte." Přijde zase ta sestřička, nese velkou náruč růží. "Vprostředku prý máte vzkaz" Jestli ti to nebude vadit budu ti tykat. Stejnak je mi to líto, mohl jsem svět připravit o tak krásné stvoření. Zítra se stavím, mám hodně práce dva týdny jsem na to kašlal, bylo to kvůli tobě, ale za vinu ti to nedávám. Mika. Tak to bylo hezký, už se na něho trochu těším, nebaví mě tu ležet pořád sama, protože myslím jenom na toho jednoho člověka. "No konečně si otevřela oči, už jsem tu dvě hodiny, začal jsem mít strach. Jsi trochu jako Šípková Růženka." Otevřu oči a vidím ho tu, už čeká, konečně si budu mít s kým popovídat. Už nemá tak zarudlé oči ani kruhy pod očima, musel se asi konečně prospat. Podá mi župan. "Vsadím se, že jsi z tohoto pokoje ještě nevyšla, pojď se projít." Ochotně vstanu."Jsi mi nějak povědomý. Odněkud tě znám." "No, heh, to je možné." Trochu zčervená. "A odkud bych tě mohla znát!" podívám se na něho podezíravě. "Heh sleduješ takový M-tv nebo vivu a tak?" "Jo jak kdy, podle nálady. Když nemám co dělat." "No a viděla jsi tam skupinu Linkin Park?" "Jo a proč?" čučím nechápavě, čekám co z něj vypadne. "No tak mě znáš odtamtud." "Co??" vydechnu udiveně. Jenom zrudne, je to vážně on, ten reper. "Tak to jsem si vybrala hezkou smrt, pod kolama hvězdy." "Jo no, ale doufám, že to nechceš opakovat." "Ne to už ne, teda doufám." "Proč jsi to udělala, co ti kdo provedl, že jsi neviděla jinou cestu než smrt?" položil otázku které jsem se nejvíc bála, věděla jsem, že ji položí, stokrát jsem si opakovala odpověď, teďka už si na ní nevzpomenu, je to jako naschvál. "No víš, měla jsem přítele. Chodili jsme spolu, před třemi lety jsme si koupili byt, všecko bylo skvělé. Ale já se vrátila jeden večer dřív domů a našlo ho jak spí v posteli a v náručí má jednu naši známou. Utekla jsem odtamtud, nechala tam všecko, doklady, peníze, nemám nic." Rozpláču se, utěšuje mě ve své náruči, hladí a líbá mě ve vlasech. "To není pravda, že nemáš nikoho a nic, máš mě." Šeptne mi do ucha, otočím se na něho, vezmu jeho tvář do dlaní a přitáhnu si ji k sobě. Dlouze ho políbím, vezme mě do náručí, odnese do pokoje a položí na postel. Něžně mě přikryje a lehne si vedle mě, hladí mě po ruce a líbá do vlasů. "Až tě pustí půjdeš ke mně, nenechám tě samotnou." Zašeptá do ticha. Už nic necítím k tomu zrádci, už cítím jen něco pěkného k Mikovi, to pěkné je právě zrozená láska.Každý den za mnou chodil, už nemyslím na Marka, v hlavě mám jen Mika. Odváží si mě domů "Ty, zlato, víš přemýšlela jsem, měla bych zajet do mého bývalého bytu, odvézt si svoje věci a tak víš." "Jenom když můžu s tebou nechci tě tam pustit, nechci aby si s ním byla sama, mohl by ti ublížit." Kývnu a se zaujetím ho pozoruju. "A kdeže to vlastně je?" "Úplně na konci města, vedle těch stájí." "Jo jo vím."Vylezu s auta hodně rychle, stojím před panelákem, přesně vidím jak jsem šla dovnitř a našla ho stou courou. Mike dojde ke mně, obejme mě, zhluboka se nadechne a oba vykročíme. Odemknu dveře od bytu "Oh Lásko, oni tě už pustili, proč jsi mi nezavolala. Jsem rád, že si v pořádku." Míří ke mně Mark a chce mě obejmout, cuknu mu a on si všimne Mika "Co ten tu dělá on tě porazil, odejdi ty hajzle." "Jediný hajzl si tady ty." Konečně se odhodlám ke slovu. "Co? Nemáš něco z hlavou? Co se děje?" "Víš proč jsem mu skočila pod kola? Ne? Protože jsem se ten večer vrátila dřív a našla tě v posteli s Emily. Jdu si pro svoje věci." Odtrhnu se jeho pohledu, chytím Mika pevně za ruku a odtahuju ho do ložnice. Sbalím si úplně všecky věci, všecky řetízky náramky a prstýnky co mi dal položím na postel, Mike vezme kufry a odcházíme, Mark ještě pořád stojí mezi dveřma, je vyjevený jak tele. "Co to sakra děláš?" "Jdu pryč, nevidíš." Začne na mě zvyšovat hlas a bouchne přede mnou dveřma. "Co to sakra děláš. Pusť nás ven." Naštve se Mike, Mark mu vrazí a začnou se mlátit. Řvu po nich, bojím se o Mika, asi po půl hodině se odtrhnou oba od krve. Mike začne otevírat dveře a chce jít pryč, slepě ho následuju, cestou domů neřekl ani slovo, přijeli jsme tam až k večeru, opatrně jsem mu ošetřila tvář, on mě na oplátku uložil do postole a sám si ke mně lehl.
"Musím do studia, jdeš semnou, chci tě s nima seznámit." Škemral a culil se, moc se mi tam nechce, nechci se s někým seznamovat. "Prosím, lásko. Prosím." Začne mě líbat a skoro zase svlíkat "Zlato nech toho, jinak se tam nedostavíme vůbec." Šťastně mě sleduje a podává mi bundu. "Si skvělá, lepšího člověka jsem srazit nemohl" "Jo tak díky, pojď už."Stojíme před velkým domem, zevnitř se ozývá nějaká přerušovaná hudba. "Tak tady prozatím zkoušíme, skládáme písničky a většinou scházíme a hádáme se!" oznámí mi radostně a táhne mě dovnitř. "Zdravím vás všecky, chci vám někoho představit." Vejde radostně zabírá poslední místo a stahuje si mě na klín. "Je to snad ta co si kvůli ní na nás kašlal." Podívá se na něho záludně a dodá "Nic ve zlém" a šibalsky se na mě usměje. "Jo to víš nemocniční lásky jsou silné, Chazzy!" otočí se na něho japonský týpek. "Tak tamto je Chazz a to co teďka mluvilo se jmenuje Joe." "Těší mě, bude mi trochu trvat než si vás zapamatuju, já jsem Darjee…" "…Metvejová, my víme byli jsme za Mikem v nemocnici když si tam ležela, já jsem Rob." Natáhne ke mně ruku, z radostí příjmu. "Jo už nevypadáš tak strašně, jako v dobrém slova smyslu, jsem Bred." Zarazí se a zjistí, že řekl blbost. "Myslel to, jako, že už je v tobě život. Phoenix" ozve se poslední a zase začne ladit svojí kytaru. Mika mě postaví a posadí zpátky. "Teďka ti ukážem něco málo s našeho vystoupení." Všichni se odebírají k bubnům, Bred bere druhou kytaru, Mike si taky bere jednu a stoupá si k mikrofonu, Chazz si bere mikrofon ale je bez nástroje, Rob si sedá za bubny a Joshep jde k MC pultu. Chester oznámí jaký si song Crawling a všichni začínají hrát. Zasněně se dívám na toho svojeho miláčka, už nelituju, že jsem tady šla, jsem ráda. Co on dokáže s tou kytarou a jak krásně repuje. Asi po osmé písničce skončí a začnou se o něčem dohadovat, jediný Chazz míří ke mně. "To bude na dlouho, je to vada nástrojů do toho se já nepletu, Radši. A ty na něco hraješ?" "No odmalička mě naši nutili do kytary." "A jak ti to jde dneska." Začneme si povídat. " No stačí se podívat na akordy a hraju" Někam odběhne a vrací se s kytarou. "Tu jsem dostal, nepůjčuju ji jen tak někomu, tak si toho važ!" "Budu" Vytáhne s kapsy nějaký kus papíru. "Zkus to zahrát." Podá mi to a ukáže a odtrhnutý kus, nad tím je napsáno One step Closer. Sednu si, chytím jeho kytaru a snažím se to zahrát. Čumí na mě jako kdybych přijela z Marsu. Znervózní mě to tak přestanu "Už jsem nějaký čas nehrála." "Ale vůbec to tak nevypadá, hraj ještě prosím." Pustím se teda znova do toho. "Miku, Brede, pojďte sem všichni." Zavolá je a chce abych byla ještě ve větší nervozitě. Všichni na mě čučí jako Chazz předtím. "Nevěděl jsem, že to umíš zlato." Nechápavě ze sebe vydá Mika. "Jo umí a je zatraceně dobrá." Ohlásí mu Chaz. "Tak vám děkuju." Přestanu, protože se mi ruka klepe jako osika. Znervózňují mě. Zase začnou hrát, Chazz přijde podá mi zase kytaru a táhne mě za nima. Zkouším tam hrát s nima ale docela to pletu, no co nadělám."Kluci byli nadšeni, zlato a já koukal, co jsem si to našel za virtuóza." Ležíme v posteli, jeden druhého sledujeme a povídáme si, ani jednomu se nechce spát. "Díky milášku, děkuju za všecko." Lehce mi přejede prsty po ústech, pak mě lehce políbí, oplácím mu všecko. Přitáhne si mě k sobě blíž, líbá mě na krku a začíná pomalu vysvlíkat ze mě košilku, dlouho neotálím a pomáhám mu s jeho nočního oblečku.Ráno se probudím v jeho náručí, spinká jako miminko, je tak milý, začnu sním nový život, miluju ho. Jemně se po chvíli odtrhnu a podívám se na stranu vedle postele, leží tam jeho tričko, vezmu ho přivoním si a oblíknu. "Copak už se mi oblíkáš?" Otočím se a on mě z úsměvem pozoruje. "To víš, to jsem já, ale ještě ti neuteču." Lehce ho políbím. Taky si obleče ale jenom kalhoty vršek jsem mu zabavila. Ovinu se kolem něho a cítím se v bezpečí. "Co dneska podnikneme, lásko?" zeptám se zasněně. "No plánoval jsem, že zůstaneme tady." "jako doma?" "No jako doma, tady v posteli, vůbec se mi nechce vstávat." Usměju se a dlouze ho políbím. "Hmm, budu si to muset rozmyslet, jestli tady s tebou zůstanu nebo ne…" trhne sebou a přitiskne mě k sobě blíž. "Netrap mě!" "zůstanu ty blázínku." Zase začneme líbat. "Užij si to je to naposledy!" ozve se hlas, znám ho a moc dobře. Ohlídnu se a ve dveřích stojí Mark. "Nikdy jsi neměla odcházet, jsi moje a když jsem ti to řekl jednou tak si neposlechla, tak jsem si pro tebe přišel." Stojí tam a kolem sebe má tu partičku divnejch kámošů, oni mě vždycky pozorovali, jak kdyby chtěli abych umřela, nikdy jsem je ráda neměla. Mika začne vstávat. "Co tady chceš táhni s mojeho domu." Rozeřve se. "Jenom s ní." Kývne hlavou a tři ti chlapi jdou ke mně. Chytnou mě a vyškubnou s postele. Mark a ostatní jdou k Mikovi začnou ho mlátit. Je bezbranný je jich moc, mám o něho strach, jestli ho zabijou. "No myslel jsem, že si odvedu ji, ale tady ti ji ještě nechám, vezmu si tebe, Miku, pohraju si s tebou aby jsi věděl, že na moje věci šahat nesmíš." Dostanu Strašnou ránu do hlavy a sesypu se na zem, sleduju jenom jak Mark bere nějaké oblečení od Mika, hází to po něm a dál už nic nevidím, dostanu další ránu a omdlím."Miku!!! Kde si prosím, že si tady." Řvu po celém domě a hledám ho, není nikde. Kvůli slz už skoro nevidím, doběhnu do ložnice a všimnu si Mikova telefonu, běžím k němu a vytáčím poslední číslo co volal. "Halo." "Chazzy prosím přijeď!" "Co se stalo, proč pláčeš?" "Přijeď, prosím, honem." "Dobře jedu tam zůstaň tam, jsem tam za deset minut." Odložím telefon a sesypu se v rohu za dveřma ložnice, brečím a nemůžu přestat, jestli mu něco udělá, tak to nepřežiju. "Darjee… Miku… Kde jste kdo? Kde si, Darjee?" řve Chazy a valí se po schodech nahoru. Vletí do ložnice a začne se ohlížet, otočí se zpátky ke dveřím, že půjde vedle a všimne si mě. "Dar, co se stalo, proč je ten koberec od krve? Kde je Mika? Proč brečíš? Co se tady sakra stalo?" chytá mě kolem krku. "Mark.." šeptnu, protože nemám žádný hlas. "Jaký Mark?" Dívá se vystrašeně. "Odvedl si Mika." "A proč, kdo to vůbec je?" "Můj bývalý, přišel tu se svojima kámošema, chtěl si mě odvést pryč. Mike se naštval, začali se hádat. Tři chytili mě a zbytek se pustil do Mika. Pak jsem dostala dvě rány a už si pamatuju jenom jak ho odvlíkal." Obejme mě silně k sobě, nechce abych viděla jeho slzy. "Pojď musíme na policii." "Převlíknu se." Dobře počkám dole a zavolám Bredovi, přijede." Kývnu a on míří dolů. Oblíkám se, ani si nevšimnu, že jsem celá v černém."Můžeme?" zase šeptnu, už jsem dole a vidím jak se ti dva snaží aby nevypadali tak beznadějně,slzy mi pořád kanou po tváři. Už je ani nezastavuju, už mi nevadí. Bred mě podepře a odvede do auta, Chazz nás jenom následuje. Sedám si do auta a odjíždíme na policii. Tam se mě jenom pořád ptají a nic nedělají. Jsem úplně na dně, pořád brečím. Po čtyř hodinách se přižene mladý kluk. "Pane dvě hlídky se jeli podívat do toho bytu, není tam a v bytech pár těch jeho spolupachatelů taky nejsou, tedy v některých, od třech ještě nevíme adresu." Velitel jenom kývne. "Slečno neměla by jste zůstávat sama, nemůžete jít k nějakým známým nebo k rodině?" "Moje rodina je daleko odsud, nechci je do toho zatahovat, mohla bych.." nedopovím nechci do toho zatahovat kluky ze skupiny i když oni jsou moji jediní přátelé, všichni ostatní byli známi Marka. Chovali se ke mně mile jenom kvůli Marka. "Vezmu jí k sobě." Ozve se Chazz. "Dobře pane, tak tedy domluveno." Souhlasí velitel. Chazz si mě odvádí k sobě domů.Jsem u něho skoro týden, hezky se o mě stará, kluci tady pořád jezdí, ale ještě tu nebyli všichni pohromadě. S Mikem nic nového, pořád žádné správy, jenom pořád jsme na dobré cestě, za chvíli už bude doma a pachatelé za mřížemi. Už mě to nebaví mám strašný strach, nic nevědět o člověku kterého milujute je nejhorší věc, horší něž zrada. "Chazzy půjčím si auto, musím zajet domu, pro nějaké věci." "Mám jet s tebou?" " ne chci jet sama, promiň "Ne nic, jenom mám o tebe strach".Jedu deštivým dnem, už dojíždím do ulice našeho domu, vidím ho zdálky je tak krásný a velký. Dlouho před ním stojím a přemýšlím, co bude když Mika nikdy nevysvobodí, co bude když unese i mě. Vcházím dovnitř a vidím Mika jak v kuchyni snaží udělat něco dobrého, mě vaření nikdy nešlo. "Zlato už to bude pojď už sem." Slyším jeho hlas a vidím sebe jak k němu přibíhám a obímám ho, miluju ho strašně moc. Radši pokračuju, moje srdce bije jako napoplach, hledá svojí lásku. Jdu po schodech a uprostřed uvidím jak sedím a čekám ho. "No tak pojď už, kluci budou naštvaní, už tak jdeme pozdě." "Vydrž už jdu." Vidím jak přibíhá "A nechceš zůstat doma." Vezme mě do náručí a položí mě v mezi schodištěm, všecko to pozoruju z dálky, milovali jsme se tam a pak mu začal zvonit mobil. Šlo slyšet jak Rob do něho řve, něco jako, "Chlape kde sakra si už na tebe čekáme dvě hodiny" jenom se zasmál "No víš rodiný povinosti" a znovu se ozval hlas Roba. "Aha tak to tě čekat ani nebudem." Sesypu se na tom místě a hrozně brečím, vidím ho úplně všude kde se podívám. Po půl hodině vstanu a jdu nahoru do ložnice. Se skříně vytáhnu pár kusů oblečení a snažím se odejít.vidím ho ve dveřích, má zavřené oči. "Už si oblečená miláčku, nechci abys bal naštvaná, že jsem ti tu vtrhl." Vidím sebe jak přibíhám a oči mu otevírám. "Jsem" chytne mě do náručí a začne semnou točit. "Miluju tě, miluju.." miluju tě miluju tě. Pořád slyším jeho hlas v hlavě. Musím pryč. Utíkám do auta, tam se zase rozbrečím."Ahoj Dar." Vlezu do obýváku v Chestrově domě. Všichni kluci tam jsou, sedí na gauči a dívají se do blba. "Volal Janis, ten s policie." "Něco nového, našli ho?" podívám se na Chestra s nadějí, konečně mi ho vrátí. "Našli." Sklopí hlavu, ucítím jak mi někdo dává ruce na ramena. "Našli Dar a už i Mark a ti jeho kámoši sedí." "Proč jste smutní co se stalo, Phoe našli ho musíme být rádi." Taky sklopí hlavu, ohlídnu se po ostatních, Chetsret stojí zamnou a má zarudle oči po tváři mu tečou velké, hořké slzy. Bred si utírá mokré potůčky. Rob drží svou hlavu v dlaních a Joe mě pozoruje a nehybně sedí. "Chci jít za ním, prosím." "Nemůžeš" obejme mě Phoenix. Vytrhnu se "Proč ne? Proč?" " Víš Mike, Mike je.." "Co, co je sním?" rozpláču se "Je mrtvý Dar!" Zařve Chazz a sesype se na zem. "Ne to není pravda. Ne není." Phoenix mě k sobě strhne a obejme, drží mě strašně pevně. Kdyby mě nedržel, spadla bych jako Chester u kterého je Joshep a zvedá ho, je to marné. Konečně se vytrhnu Phoemu z objetí a běžím pryč. Běžím po chodníku k parku. "Darjee, stůj, prosím tě stůj, uděláš blbost, stůj." Slyším jak na mě křičí Rob a běží za mnou. Zakopnu o něco a sletím na zem, Rob ke mně doběhne a na zemi mě chytí, lidi na nás čumí já brečím a on mě utěšuje. Doběhnou i ostatní kluci a všichni tam sedíme na zemi všichni mají zarudlé oči, jenom já brečím, fakt moc.Odešli jsme domů všichni usnuli na gauči, jenom já sedím a dívám se na ně, v hlavě mi běží vzpomínky na Mika, je jich málo ale jsou krásné. Uvidím v Robově kapse kus papíru, vezmu ho a vypadne i propiska. Zamyslím se a začnu psát.Brede, Chestre, Robe, Joe, Phoenixi. Kluci moji zlatí, děkuju vám, že jste při mně stáli když unesli Mika a stojíte u mě i teď když vím, že není na živu. Jste mými jedinými přáteli, Mike byl moje všecko, bez něj pro mě tenhle svět nemá cenu. To co chci udělat jsem už udělala jednou a Mike mě zachránil. Teďka mi už nikdo nepomůže, chci jít za ním. Neberte to zle, protože vám nikdy nesplatím to co jste pro mě udělali. Mám vás hodně ráda.Ten papírek dám Joshepovi do kapsy, potichu odcházím, nechci je vzbudit, jsou tak unavení. Vezmu si Chezzyho auto a mířím ke skalám. Tyčí se přede mnou, jsou krásné a vysoké, na jednu se dá vyjet autem. Už stojím na okraji, pevně držím řetízek co mi dal Mike. "Jdu za tebou lásko. Miluju tě." Udělám poslední krok a zřítím se do propasti. Zbohem.